Komentář k rozhodnutí Ústavního soudu v návrhu na zrušení zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě

Rozhodl jsem se rozebrat argumentaci Ústavního soudu (ÚS). Jednalo se o zákon k "zavírání hypermarketů" ve svátek. Doporučuji přečíst především argumentaci navrhovatelů.

Nejprve se ÚS zabýval tím, zda podrobí danou úpravu jen testu racionality nebo i proporcionality. Zkráceně se dá test racionality popsat jakožto ověření, zda má zákon smysluplný cíl a je možné jej jeho prováděním naplnit. Test proporcionality pak slouží k posuzování, zda dodržováním daného zákona nedochází k přílišnému narušování práv jiných.

Podstatou dovolávaných se práv podnikat a pracovat je možnost volně vstupovat do určitých právních nebo společenských vztahů, směňovat s ostatními výsledky svého duševního i fyzického úsilí za peníze či jiné hodnoty a dosahovat výnosů ze svého majetku. Cílem podnikání je dosažení zisku, cílem práce je získání pravidelného příjmu. Jádrem těchto práv proto je dostatečná míra rozhodování se o vlastním majetku a času tak, aby jednotlivec mohl jak uspokojit své podnikatelské a pracovní ambice, tak i dosáhnout příjmů potřebných k uspokojení svých hospodářských potřeb.

Zde ÚS zcela opomíjí, že dosahování zisku, získání pravidelného příjmu a uspokojení svých hospodářských potřeb se může značně prolínat. Typickým příkladem jsou zaměstnanecké benefity.

Zákon zakazuje prodej po dobu sedmi a půl dne v kalendářním roce, s výjimkou prodejen o prodejní ploše nepřesahující 200 m2 a s výjimkou dalších čtyř určitých typů provozoven. Lze proto konstatovat, že zákon se vztahuje na malou část možného provozního času dotčených prodejen, přičemž po zbývajících 357 a půl dne v roce nejsou provozovatelé nijak časově omezeni. Lze proto uzavřít, že právo podnikat je omezeno pouze okrajově a toto omezení se nedotýká jeho samotného jádra. 

ÚS zde postuluje, že právo podnikat je omezeno pouze okrajově. ÚS nestanovil žádnou hranici, kdy už se o okrajové omezení nejedná. Nestanovil žádné metody ani pravidla, jak určit, kde končí okrajové omezení a proč tedy v tomto případě se o okrajové omezení jedná. ÚS má názor, který neobhájil nějakou úvahou, kterou by pak zákonodárci či občané mohli použít při schvalování nebo výkladech jiných zákonů.

Jde-li o tvrzený zásah do práva na práci, tedy do práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny, ani v tomto bodě Ústavní soud neshledává, že by jej zákon podstatně omezoval, neb je omezuje pouze v malé míře pracovního času. Nelze však přehlédnout jistý paradox, neboť zatímco mnohým zaměstnancům v obchodě zákon znemožňuje v určené dny pracovat, pro jisté množství pracovníků České obchodní inspekce z něj naopak vyplývá nutnost pracovat a dozírat na dodržování povinností stanovených tímto zákonem.

Opět jen postulace o omezení pouze v malé míře. Následně se ÚS zamyslel nad pracovníky ČOI, ale dál se zásahem do jejich práv nezabývá, protože... to stěžovatelé nežádali? IMHO zbytečná poznámka.

Na základě uvedeného konstatuje Ústavní soud, že zákonná úprava nijak nepopírá jádro ústavně garantovaných hospodářských práv, nebo že by současně znamenala zásah do některého základního lidského práva nebo svobody, které by s nimi byly logicky a funkčně spojeny. 

ÚS tedy zcela opominul, že zákonodárce podle navrhovatelů zasahuje nepřípustně do soukromé sféry zaměstnanců způsobem limitujícím obsah jejich volného času. Nijak se tedy nevypořádal s námitkou, že zájem (právo) některých zaměstnanců mít volno ve svátek je v rozporu se zájmem jejich kolegů mít náhradní volno jindy, kdy se jim to hodí, nebo prostředky navíc.

Ústavní soud dále musel zvážit, zda se za zákonnou regulací hospodářského práva neukrývá zásah do základního lidského práva, který s dotčeným hospodářským právem na první pohled nesouvisí. Bylo by tomu kupříkladu tehdy, kdyby důsledkem zdánlivě neutrální regulace hospodářského práva byla diskriminace porušující ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny, nebo zásah do práva svobodně projevovat své náboženství zaručeného čl. 16 odst. 1 Listiny.

ÚS tuto souvislost dále nijak nerozvíjí (pravděpodobně proto, že se o ni navrhovatelé nezmínili) a zcela tak opomenul, že zájem některých občanů slavit státem vyjmenované svátky je v rozporu se zájmy jiných například s jinou vírou nebo jinou národností. Prakticky žádná menšina, která by nespadala do kategorie "křesťan" a "Čech", či se alespoň částečně nehlásila k těmto tradicím, nemá zájem trávit volno přesně v tyto dny, každý rok. Možnost náhradního volna (v dny pro ně významné) nebo peněz navíc za práci ve svátek (pro ně nevýznamný) je tímto zákonem těmto menšinám upřena. Ústavní možnosti těchto menšin na pokus zrušit tento zákon se mi nepovedlo najít. Z logiky věci se jedná o lidi, jež nebudou mít svého voleného zástupce, většina v parlamentu tedy nepřipadá v úvahu. Pak už zbývá se zbytečně soudit se zaměstnavatelem, že dodržuje zákon a tyto rozsudky nakonec napadnout u ÚS, což znamená nákladný a dlouholetý proces před soudy všech instancí, než dojde na možnost podat stížnost k ÚS. Návrh na zrušení ze stejného důvodu také nemohou podat, protože by museli najít 41 poslanců nebo 17 senátorů nebo prezidenta, kterým není jejich svoboda nebo její omezování v pouze malé míře lhostejné.

Navrhovatelé v prvé řadě uvádějí, že zákon je v rozporu s principem rovnosti lidí v jejich právech, neboť se vztahuje jen na určitý okruh podnikání, a to prodej, a nikoliv i na jiné okruhy, a rovněž proto, že arbitrárně stanoví prodejní plochu 200 m2 jako hranici pro rozdělení dotčených „velkých“ prodejen a ostatních prodejen, na které omezení nedopadá. Omezení jen určitého druhu hospodářské činnosti a ponechání jiného druhu bez omezení je v České republice historicky obvyklé, regulace prodeje či určité výroby ve dnech pracovního klidu je tradicí po více než jedno století.

...

Obdobná omezení jsou běžná rovněž v jiných zemích. V Evropě přitom jednotlivé státy přistupují k úpravě prodejní doby velmi individuálně, na základě legislativního uvážení. Zatímco některé státy, jako kupř. Finsko, Portugalsko a Švédsko prodej v obchodě neomezují vůbec, v jiných, jako je Rakousko nebo země Beneluxu, existuje regulace dosti rigidní. Ve Spolkové republice Německo je ponechána regulace prodejní doby na úvaze jednotlivých spolkových zemí, v některých jiných státech (Francie, Španělsko, Rumunsko) je ponechána jistá míra regulace nebo poskytování výjimek z celostátní regulace na úrovni místní samosprávy.

ÚS se zde dopouští argumentačních faulů (a.f.) "Důraz na tradici", "Důraz na obvyklost" a "Důraz na rozšířený názor".

Jde-li o posouzení otázky kritéria rozlišení dotčených velkých prodejen a ostatních prodejen nepostižených omezením výměrou prodejní plochy o velikosti 200 m2 , je nutno určit, zda není zvoleno nahodile a zda právě tato výměra odpovídá nějakému rozumnému důvodu. Je zřejmé, že namísto kritéria velikosti prodejní plochy mohl zákonodárce užít kritéria jiná, jako např. počet zaměstnanců či roční obrat (jak je tomu například v Dánsku), nicméně právě nyní zvolené kritérium je snadněji ověřitelné a na rozdíl od jiných i pevné. Výměra právě o velikosti 200 m2 může podle obecných zkušeností odpovídat rozdílu mezi větší prodejnou s cizí pracovní sílou a prodejnou provozovanou malým podnikatelem např. za pomoci jeho rodiny. Pro tyto i nadále platí možnost volby, zda dají v určitý den přednost práci nebo rodině, na rozdíl od zaměstnanců požívají autonomie vůle a mohou se o způsobu trávení svátku svobodně rozhodovat. Kritériu velikosti prodejní plochy se Ústavní soud věnoval rovněž v nálezu ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 27/16, v němž odmítl námitku stěžovatelky o porušení rovnosti provozovatelů potravinových podniků poukazující právě na rozlišující kritérium v podobě plochy 400 m2 . I ve vztahu k nyní posuzovanému zákonu lze konstatovat, že kritérium prodejní plochy je z důvodu efektivnosti opatření a snadné ověřitelnosti, navíc s existencí obdoby v zahraničních úpravách, zcela legitimní a nevybočující z ústavních mezí.

Pro zavádění a zajišťování práva lze podle ÚS vycházet z obecných zkušeností a není potřeba například obsáhlá kalkulace dopadů před zavedením zákona. ÚS nenapadlo, že řetězec malých prodejen také zaměstnává cizí pracovní sílu. ÚS zdůrazňuje, že kritérium snadné vymahatelnosti je v tomto případě podřízeno účelnosti, a proto můžeme zanedbat snahu o vědecky podložené dopady a stačí vycházet z obecných zkušeností. Nakonec nechybí a.f. "Důraz na rozšířený názor".

Argumentace nerovností obsažená v návrhu se vztahuje rovněž k odlišnému postavení zaměstnance a zaměstnavatele, Ústavní soud ji však nemá za přiléhavou. Jejich postavení je odlišné. Zatímco pro podnikatele je nerozhodné, v který den nebo ve kterou dobu prodá své zboží, pro zaměstnance je podstatné, že některé činnosti se může plnohodnotně oddat pouze v určitý den nebo jeho určitou část (typicky štědrovečerní večeře). Ohledně argumentu porušení lidské rovnosti je v protikladu k tvrzenému třeba říci, že jsou-li si lidé rovni v důstojnosti i právech, jsou si rovni např. i v právu prožít s vlastní rodinou několik dnů vyhrazených k oslavě církevních či občanských svátků. Institut dnů pracovního klidu, které jsou shodně stanoveny pro všechny, slouží k tomu, aby lidé v kruhu rodinném či ve společnosti přátel mohli trávit volný čas společně, věnovat se společným aktivitám, posilovat a rozvíjet rodinné a společenské vazby. 

ÚS nezajímá, že někteří lidé mají jiný názor na to, které dny v roce jsou důležité. ÚS tímto podporuje snahu zákonodárců násilím vnutit některým lidem volno v době, kterou zákonodárce určil. ÚS nezajímá, že rodiny, na které se tak odvolává, se skládají z více členů, kdy je nepravděpodobné, že by všichni byli prodejci jmenovaných prodejen. Někteří mohou dělat ve zdravotnictví, u bezpečnostních sborů, pohostinství, dispečinku atd. Synchronizace volna je po zásahu zákonodárce v takovém případě horší a je tedy těžší, aby lidé v kruhu rodinném či ve společnosti přátel mohli trávit volný čas společně, věnovat se společným aktivitám, posilovat a rozvíjet rodinné a společenské vazby. Zákonodárce stěžuje společenský život všem lidem, kteří musí někdy o svátcích pracovat, protože se tak jejich volno více rozchází s volnem ostatních lidí. Dále pak stěžuje život všem menšinám, které mají jiný názor na to, které dny jsou důležité a je potřeba mít na ně volno.

Z návrhu dále vyplývá námitka navrhovatelů o rozporu zákona s právem na soukromí a principem autonomie vůle. Podle navrhovatelů není účelem zákona ochrana žádného lidského práva, ale pouhý svévolný zákaz určité činnosti. Ústavní soud uvádí, že podle důvodové zprávy je účelem zákona sladění pracovního a rodinného života, což je cíl, který nepochybně směřuje k naplnění ochrany rodiny ve smyslu čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Podle navrhovatelů však zákon porušuje právo zaměstnance rozhodovat o sobě samém, zejména existuje-li možnost o svátku jít nebo nejít do práce. Argumentace navrhovatelů však není přiléhavá, neboť zaměstnanec si o pracovní docházce ve svátek nerozhoduje. Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Jinými slovy, před účinností posuzovaného zákona byl zaměstnavatel oprávněn přikázat svému zaměstnanci práci ve svátek, a to jak v souladu se zákonem, tak i s přihlédnutím ke své ekonomické síle. Představa navrhovatelů o tom, že běžný zaměstnanec může účinně diskutovat se svým zaměstnavatelem ohledně potřeby či nutnosti přijít do práce ve svátek, neodpovídá společenské realitě. 
Představa ÚS, že zaměstnavatel jen nařizuje a zaměstnanec jen poslouchá, neodpovídá společenské realitě. Už snaha zákonodárce omezit jen větší prodejce jasně napovídá, že vyjednávání se bude konat v kolektivu zaměstnanců. Pravděpodobnost přítomnosti někoho, kdo ocení peníze nebo volno jindy, dle svých potřeb, není nulová. Že důvodová zpráva něco uvádí je hezké, bohužel už důvodová zpráva nic nedokládá adekvátním výzkumem, nebo alespoň průzkumem, stejně jako rozhodnutí ÚS. ÚS zanedbal, že problém, kdy zákoník práce umožňuje zaměstnavateli nařizovat, se nemá řešit bojem zákonodárce s důsledky. Zákonodárce zanedbal, že problém, který vytvořil udělováním volna dětem v přesně daných dnech, se nemá řešit bojem s důsledky.

Další část návrhu na zrušení zákona se vztahuje k údajnému rozporu s právem podnikat a právem získávat živobytí vlastní prací, zaručenými čl. 26 Listiny. Vzhledem k tomu, že nejde o zásah do základních lidských práv a svobod, nemá argument o použití testu proporcionality své místo, a proto bude posouzen v rámci testu racionality. Dovolávají-li se navrhovatelé příkrého rozporu zákona s principem minimalizace zásahů do základních práv, bude se Ústavní soud touto námitkou zabývat v rámci třetího kroku testu racionality, tedy při posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl a zda není svévolným zásahem do základních práv. V nyní posuzované věci tak je postačujícím a přiměřeným prostředkem k posouzení ústavnosti zákona test racionality. Vymezení jádra hospodářského práva, jeho esenciální obsah, Ústavní soud vymezil výše v bodech 26 a 27. Otázku, zda zákon toto jádro nepopírá, zodpověděl Ústavní soud již výše v bodech 27 a 28, kdy zvažoval, zda je nutné provést test přiměřenosti, či zda je přiměřeným testem test racionality. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že postačuje test racionality a v souvislosti s tím konstatuje, že v prvních dvou krocích testu racionality zákon obstojí. 

ÚS, jak už jsem popsal výše, rozhodnutí o nepoužití testu proporcionality jen konstatoval, ale nijak hlouběji nepodložil.

Při posuzování legitimity cíle zákonné úpravy lze tento cíl dovodit nejen z důvodové zprávy, ale i z obecně známých skutečností. Podle důvodové zprávy je cílem zákona upravit prodejní dobu v maloobchodě a velkoobchodě tak, aby byl stanoven obecný zákaz prodejní doby ve vyjmenované svátky a omezení prodejní doby na Štědrý den. Podle důvodové zprávy má zákon též doplňovat právní úpravu obsaženou v zákoně č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění pozdějších předpisů, a to v duchu dřívějších právních předpisů svátkového práva, které upravovaly pracovní klid. Sociální dopady zákona, jak je uvedené v důvodové zprávě, mají být příznivé, neboť lidé budou mít více volného času, aby se mohli věnovat své rodině a koníčkům, na což klade zvýšený důraz i Evropská unie, neboť pracovní život by neměl negativně zasahovat do rodinného a osobního života. Smyslem zákonného omezení prodeje je rovněž ochrana základního práva zaměstnanců na uspokojivé pracovní podmínky zaručeného v čl. 28 Listiny a práva na ochranu rodinného života zaručeného čl. 32 odst. 1 Listiny.

Lidé nebudou mít více volného času. Podle Zákoníku práce §115 (2) Zaměstnavatel se může se zaměstnancem dohodnout na poskytnutí příplatku k dosažené mzdě nejméně ve výši průměrného výdělku místo náhradního volna. Zaměstnavatel tedy nemůže vnutit zaměstnanci peníze místo volna. Lidé tedy budou mít volno nařízené státem v nějaký den místo volna dle dohody v následujících 3 měsících nebo prostředcích navíc. Konkrétně u pokladních jim tedy stát znemožnil vydělat si až minimálně 3750 Kč čistého (8 hodinová směna, každý svátek, proplacená místo volna, zaměstnanec -bezdětný, zdravý a nestudující s minimální mzdou pro 3. skupinu). Mezi hlavní cíle Evropské unie patří "zajišťování svobody, bezpečnosti a spravedlnosti bez omezení vnitřními hranicemi", "boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci", "zvyšování ekonomické, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy" a "respektování kulturního bohatství a jazykové rozmanitosti členských států". Tento zákon a rozhodnutí ÚS je proti všem těmto cílům.

V nyní posuzované věci nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že páteří organizované společnosti je ústavní pořádek. Z preambule Ústavy vyplývá, že společnost je věrna dobrým tradicím naší státnosti, je si vědoma své zodpovědnosti vůči celku a je připravena bránit a rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství. Svátky uvedené v § 1 napadeného zákona byly a jsou v České republice slaveny již po dlouhou dobu, některé z nich dokonce po několik staletí. Řada z nich byla z oficiálního kalendáře rovněž na dlouhou dobu vyřazena, o to intenzivnější je pak potřeba si tyto svátky připomínat. Obecně lze konstatovat, že výčet svátků (nejen obsažených v napadeném zákoně) je součástí české kulturní a duchovní tradice. 

Fascinující použití a.f. "Důraz na tradici", kdy dochází k argumentaci pro i proti.

Je proto legitimním cílem zákona umožnit zaměstnancům v pracovním poměru si tyto svátky v klidu připomenout a oslavit. 

Mezi umožnit a přikázat je podstatný rozdíl - a.f. "Lež". Nejedná se v tomto zákoně o všechny zaměstnance v pracovním poměru, ale pouze některé - a.f. "Dvojsmysl". Jejich počet se neobtěžovali zjistit ani v důvodové zprávě. Krom toho dochází ještě k a.f. "Toužebné přání" a "Skládání", protože ÚS se zde domnívá, že většina lidí má zájem slavit a připomínat si státní svátky a to ještě všechny stejně. Obecně lze konstatovat, že vztah většiny k Štědrému večeru je zcela rozdílný od vztahu většiny k 28. září.

Stejně tak je legitimní připomenout i všem ostatním, že je vhodné se v některé dny vyhnout nákupnímu shonu a věnovat se jiným činnostem s více duchovním zaměřením, ať již v kruhu rodinném, nebo ve společnosti těch, kteří sdílejí stejné hodnoty. 

Připomenout všem, že je vhodné se vyhnout a zakázat mají dva jiné významy - a.f. "Lež". Někteří lidé nesdílí stejné hodnoty. Jejich ochranou se ÚS nehodlá zabývat. Připomínat duchovní hodnoty, jež souvisejí s křesťanstvím mi přijde jakožto zásah do principu odluky státu od náboženství. Alternativním výkladem je pak únos náboženských svátků státem po vzoru únosu pohanských svátků církví, což mi přijde jakožto nepřípustná propaganda.

Již Montesquieu uvedl, že „obchodnický duch spojuje národy, nespojuje mezi sebou stejným způsobem jednotlivce.“ (Charles-Louis de Montesquieu, O duchu zákonů). 

Klasický a.f. "Důraz na nevhodnou autoritu". Obchodování naopak spojuje jednotlivce velmi. Alternativou k obchodu neboli dobrovolné směně pro zajištění prostředků od jinak specializovaných jednotlivců je totiž krádež nebo loupež. Obecně lze konstatovat, že převaha vzájemně dobrovolné interakce značně posiluje důvěru a radost ze života ve společnosti a snižuje strach z toho, že někdo užije násilí.

Nelze rovněž přehlédnout, že dosud bylo zcela v dispozici podnikatele (zaměstnavatele), zda prožije svátky se svojí rodinou, zatímco jeho zaměstnanec byl v tomto ohledu výrazně omezen přáními a potřebami podnikatele (zaměstnavatele). Napadený zákon proto podporuje rovněž ideu rovnosti a příslušnosti k celku. 

Zákonodárce i ÚS se nerovnost vztahu, který zákonodárce vnesl do všech uzavíraných zaměstnaneckých poměrů uzákoněním možnosti pro zaměstnavatele přikazovat zaměstnanci práci v §91 Zákoníku práce, snaží řešit nikoli odstraněním příčin, ale zaváděním dalších příkazů. Opět se nejedná o všechny zaměstnance, jak by se rád ÚS tvářil, že chrání, ale jen některé z nich.

Navrhovatelé argumentují, že někteří zaměstnanci práci o svátcích oceňují, neboť mají možnost dosáhnout vyššího příjmu za stejnou práci v důsledku zákonných příplatků ke mzdě. Docházet má i k diskriminaci zaměstnanců pracujících ve velkých prodejnách vůči zaměstnancům ostatním, jichž se podobná omezení netýkají. Ústavní soud uvádí, že omezení prodeje po dobu sedmi a půl dne v roce skutečně znemožňuje zaměstnancům v tyto dny pracovat. Jejich ústavní právo získávat své prostředky prací však není podstatně omezeno, je třeba vzít v úvahu, že ani po zbývajících 357 a půl dne nemohou u stejného zaměstnavatele pracovat podle své vůle, neboť jsou kromě svých fyzických možností limitováni také zákonnou pracovní dobou a nabídkou práce ze strany svého zaměstnavatele.

ÚS zde opět rezignuje na určení, co je to podstatné omezení a jak se umělá omezení ze strany zákonodárce srovnávají s omezeními reálného světa. Opomněl, že někteří lidé prostředky navíc potřebují a budou si muset najít proto práci na částečný úvazek jinde. Obecně lze konstatovat, že možnost nalezení krátkodobé práce pro prodávající za platových podmínek stejných nebo lepších, než mají u současného zaměstnavatele, je minimální. Například prodávající z Lidlu těžko najde práci za 170 Kč/hodinu hrubého jen na 7 nebo méně dní v roce. Obecně lze konstatovat, že zákonnou pracovní dobu nedodržuje ve státě skoro nikdo a ještě méně lidí je ochotno se o tom soudit. Obecně lze konstatovat, že trh má na pracovní dobu mnohem větší vliv než zákon, o čemž by například zdravotníci mohli vyprávět.

Ústavní soud naopak nepovažuje za legitimní cíl v podobě pozitivního dopadu na malé a střední podnikatele omezením nepřímé konkurence velkých podnikatelů. Omezení konkurence a zvýhodňování některých podnikatelů na úkor druhých je skutečně porušením principu zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny. V nyní posuzované věci však deklarovaný cíl působí pouze nepodstatné omezení konkurence a principu rovnosti, proto jej lze akceptovat.

ÚS zde opět rezignuje na určení, co je to podstatné omezení.

Ústavní soud tedy konstatuje, že základní cíl napadeného zákona, tedy posílení sociální a rodinné soudržnosti tím, že je pevně vymezen alespoň určitý rozměr pevně stanoveného volného času, který mohou lidé trávit společně, je legitimní, byť se z důvodu přirozených celospolečenských potřeb nemůže vztahovat na všechny zaměstnance.

Že tyto dvě skupiny mohou mít snahu trávit volno společně a nyní nemohou, ÚS nezajímá.

Ústavní soud se dále zabýval vhodností zákona k dosažení zamýšleného účinku. Po tisíciletí platí v našem civilizačním okruhu zásada, že je nezbytné, aby lidé nepracovali bez odpočinku každý den, proto i formou různých náboženských příkazů byl vymezen přinejmenším jeden den v týdnu jako den odpočinku. Za výsadu zákonné pracovní doby a možnost pravidelného odpočinku bojovaly generace námezdně pracujících. V demokratické společnosti lze sledovat trvalé soupeření mezi zákonodárcem, který si přeje upravit právo občana na pevné dny pracovního klidu, a podnikateli či spotřebiteli, kteří si přejí podnikat a užívat materiálních požitků i ve svátek. Pravděpodobně jde o sisyfovské úsilí státu alespoň v nějaké podobě podnikání ve dnech pracovního klidu regulovat, které v minulosti doznávalo až groteskních podob. Historicky lze např. připomenout návrh zákona poslanců Tučného, Hrizbyla a soudruhů z roku 1920 o nedělním a svátečním klidu v živnosti holičské, vlásenkářské a kadeřnické v republice Československé. V posledních desetiletích však došlo k rozvolnění pravidelného střídání pracovních a svátečních dnů v týdnu, a to jak ke škodě rodinného života, tak i k újmě na osobní spokojenosti. Zavedení určitých dnů v roce, které budou obecně chápány jako dny, které nejsou určeny k práci, představuje zmenšení takové újmy. V tomto ohledu je zákon ke sledovanému účelu vhodný.

Opět a.f. "Důraz na tradici" v obou směrech. Žádný pokus o určení pravidel, co groteskní je, co není a proč. Všimněte si, že přestože spotřebitel, podnikatel a pracující mohou být jedna osoba a každý, krom nepracujících jsou minimálně v kategoriích dvou, zákonodárce "chrání" některé pracující a soupeří se spotřebiteli a podnikateli. Zákonodárce i ÚS zcela ignoruje stěžování soužití skupin lidí, kteří spadají do kategorií vyjmenovaných v §91 (3) Zákoníku práce a těch ostatních.

Posledním krokem testu racionality je odpovědět na otázku, zda zákonný prostředek k dosažení cíle je rozumný, byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější nebo nejmoudřejší. Nemá-li být test racionality zcela vyprázdněn, musí Ústavní soud poměřovat racionalitu posuzovaného zákonného prostředku s racionalitou možné lepší právní úpravy. Musí proto existovat překážka, přes kterou neracionální právní úprava ve srovnání s jinou, racionální, neprojde. Přitom je nutné připustit, že při neexistenci systému, který by v České republice exaktně ověřoval a ex post vyhodnocoval ekonomickou a sociální účinnost přijatých právních norem, může být rozhodování soudců Ústavního soudu v některých ohledech vedeno vnitřním přesvědčením.

ÚS přiznává, že trpí nedostatkem informací pro adekvátní rozhodnutí. Chybně ovšem dochází k závěru, že při nedostatku informací je možné volit mezi svobodou a restrikcí na základě vnitřního přesvědčení. Při nedostatku informací je dle mého názoru potřeba se přiklonit na stranu svobody, protože restrikce je vymáhána silou, měly by tedy být její přínosy i zápory obsáhle zhodnoceny a podloženy.

Ústavní soud konstatuje, že k dosažení požadovaného cíle existují i prostředky lepší, vhodnější či účinnější. Celková konstrukce právní úpravy, která až do přijetí posuzovaného zákona zabezpečovala zaměstnancům právo na odpočinek, obsažená v zákoníku práce, a právní úprava v zákoně č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, vedoucí k věrnosti a uctění dobrých tradic české státnosti, je komplexnější, účinnější a zasahující podstatně širší okruh osob, umožňuje navíc finančně zvýhodnit ty, kteří jsou schopni a ochotni v určitých dnech v roce na rozdíl od jiných pracovat. Chtěl-li zákonodárce dosáhnout zamýšleného účinku, nabízelo se mu učinit tak parametrickými změnami v pracovněprávních předpisech, např. zvýšením odměny za práci ve dnech pracovního klidu, a nikoliv přijetím zvláštního předpisu. Přesto však nelze konstatovat, že by posuzovaná právní úprava byla výjimečně neracionální, a proto Ústavní soud uzavírá, že test proporcionality napadený zákon nevyžaduje a v testu racionality obstojí.

ÚS přiznal, že má nedostatek informací. Z logiky věci odvodil, že existují lepší řešení. ÚS nijak nestanovil, jak se postupuje při posuzování kritérií pro test proporcionality. Na základě těchto ne-kritérií jej neprovedl. Závěr není odmítnutí regulace, ale její potvrzení. Co je na tomto závěru racionální mi nedochází.

Rozhodnutí o tom, které státní svátky a dny pracovního klidu a kolik těchto dní je na místě podpořit zákazem určitých pracovních činností, je věcí legislativního uvážení. Pokud se regulace prodejní doby nepříčí hodnotám ústavního pořádku a nevybočuje z národních a státních tradic, není podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy na místě ingerence Ústavního soudu do takového rozhodnutí zákonodárce.

ÚS nestanovil žádná pravidla, co je a co není podstatné omezení, a proto má zákonodárce v tomto ohledu zcela volnou ruku.

Závěr

Obecně lze konstatovat, že ÚS přiznává státním svátkům hodnotu na základě svého uvážení. Zajistit si data nepotřebuje. Na základě svého uvážení rozhodl, že nařízené volno v nějaký den je pro některé zaměstnance lepší, než volno nebo prostředky navíc dle jejich volby.

Obecně lze konstatovat, že ÚS, pokud není vybízen, nebude chránit práva menšin. V tomto případě lidí, kteří považují za podstatné z kulturně-historického hlediska jiné dny v roce. Typicky příslušníci jiné než křesťanské víry nebo české národnosti.

Obecně lze konstatovat, že ÚS nehodlá chránit práva lidí, kteří žijí v rodinách, mají přátele, jsou součástí komunit atd., kde střídavě někteří členové spadají pod působnost §91 (3) Zákoníku práce a jiní zákona 223/2016 Sb.

Obecně lze konstatovat, že ÚS hodlá chránit státní hodnoty. Při tomto úsilí využije nedostatku dat ve prospěch státu. Využije argumentačních faulů ve prospěch státu. Využije vágnosti pojmu "nepodstatné omezení" ve prospěch státu. Nikdy nevyužije spojení "nepodstatná výhoda", argumentačních faulů nebo nedostatku dat ve prospěch svobody.

Obecně lze konstatovat, že bude ÚS i nadále obecně konstatovat, že něco není podstatným omezením. Udělá tak na základě nedostatku dat a vnitřního přesvědčení s maximální snahou neurčit konkrétní hranice a zachovat vágnost.

Obecně lze konstatovat, že ÚS nejsou cizí argumentační fauly a jejich vzájemné protiřečení jej také nijak neomezuje.

Obecně lze konstatovat, že toto není dobrým základem pro právní jistotu.

Absurdnost celé snahy státu na "ochranu" nějaké speciální skupiny zaměstnanců a "připomínání" jakýchsi hodnot nejlépe vyjádří následující myšlenkový experiment. Představte si, že by stát státní svátky podporoval už pouze finančně a vyhlásil nárůst minimálního množství dovolené stanovené v §213 (1) Zákoníku práce pro všechny zaměstnance o 7 dní. Představte si, že by tuto možnost dal rozhodnout v referendu.

Bylo by dobré, kdyby si lidé své potřeby v rámci rovných práv zařídili, jak nejlépe umí, místo aby poškozovali jiné křivením práva ve svůj prospěch. ÚS a zákonodárci by mohli opustit úvahy o tom, kolik lidí a jak moc zákon může poškodit, abychom pomohli lidem jiným. Je to nesmysl. Někdo chce dělat věci nějak a někdo jiný jinak. To, že jeden patří k "většině", mu nemá dávat zvláštní práva nad druhým. Jedině tak se naučíme vzájemnému respektu a pochopení.